Československé ženy
Volba jazyka: Česky English po russki
 home page  mapa webu  kontakty

Obsah výstavy

Ženy v jednotkách československé armády v SSSR

První československý samostatný polní prapor

Uzavření československo-sovětské úmluvy 18. července 1941 vytvořilo předpoklady organizovat na území Sovětského svazu samostatné čs. vojenské jednotky jako součást československé armády v zahraničí. Místem pro organizování jednotky bylo určeno poduralské město Buzuluk v Orenburské oblasti. Základní instruktorský kádr tvořili důstojníci a poddůstojníci, kteří emigrovali z Československa po 15. březnu 1939 přes Polsko a kteří po jeho pádu v řadách Českého a slovenského legiónu v září 1939 přešli do Sovětského svazu. Již v prosinci 1941 pplk. Svoboda přebíral od polské armády generála Anderse prostory, které později zabydleli českoslovenští vojáci. Dne 17. ledna 1942 sovětský rozhlas zveřejnil výzvu československým občanům na území SSSR, aby se hlásili do čs. armády.

foto

Již začátkem února 1942 se hlásili první dobrovolníci. Do Buzuluku se sjížděli z různých konců Sovětského svazu. Mezi nimi i ženy. Byly to zejména emigrantky, které utekly z republiky z rasových nebo politických důvodů. Přijížděly také ženy z českých a slovenských rodin dlouhodobě usazených na území SSSR. Přihlásila se rovněž děvčata z Podkarpatské Rusi, která byla pro nepovolený přechod hranic sovětskými orgány zadržena a odsouzena do pracovních táborů. Mnohé rodiny našich krajanů byly po vypuknutí války jako občané cizího státu vypovězeny ze svých domovů a internovány. Odtud se pak hromadně celé rodiny hlásily do jednotky.

Po pěti stech letech se po vzoru husitů objevují v našem vojsku ženy. Podobnými slovy byla účast žen v jednotce legitimizována v publicistice, kterou si československá jednotka vydávala pro své potřeby. Se ženami se v armádě první Československé republiky nepočítalo, ale válka změnila situaci a postoj žen k vojenské službě. Změnila i názory některých mužů na zařazení žen do činné služby a ke zbraním.

Tak dorazily do Buzuluku se svými rodiči tři sestry Pišlovy, tři sestry Tobiášovy, dvě sestry Biněvské, sourozenci Matuškovi, Ptáčkovi, Raichlovi, Studničkovi, Neubauerovi, Fialovi a jiní. Objevili se první volyňští Češi, kteří byli po obsazení Volyně Sověty vysídleni jako nepohodlní na Sibiř a do střední Asie: sestry Valentovy, rodiny Perných, Malínských, Oličových a další. Početnou skupinu tvořily židovské ženy a jejich rodiny. Mnohé prožily velmi dramatický útěk před nacisty.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Děvčata a mladé ženy se jako muži hlásily do vojenské služby, tak jako sovětské ženy, které již několik měsíců statečně bojovaly v Rudé armádě. Čs. vojenská jednotka v SSSR se řídila předpisy naší předválečné armády, které vojenskou službu žen nedovolovaly. Byla však válka a bylo zapotřebí každého zdravého člověka. O přijetí československých žen rozhodl na vlastní zodpovědnost velitel jednotky pplk. Ludvík Svoboda. Díky němu mohly ženy předstoupit před odvodní komisi. Starší z nich byly zařazeny do náhradního praporu, kde vykonávaly pomocné služby v kuchyni, dílnách a skladech. Mladší ženy schopné služby v poli byly zařazeny do výcvikových útvarů, kde procházely základním výcvikem pro jednotlivce, a pak byly zařazeny k jednotlivým službám. Výcvik byl stejný pro muže i pro ženy: pořadové cvičení, střelba, hod granátem, kopání zákopů.

V praporním rozkaze č. 41 se objevuje článek 2, podle něhož se ženám zařazeným v čs. jednotce přiznává hodnost vojína. Je to první dokument v historii čs. armády, který potvrzuje zařazení žen do vojenské služby.

Ženy v Buzuluku bydlely v kasárnách. Ve světnici vybavené palandami jich postupně bylo umístěno až padesát. Podle rozkazu z 28. 2. 1942 vstávaly v 6.00 a v 7.00 nastupovaly do zaměstnání, které trvalo s polední přestávkou do 18 hodin. Vycházka byla mezi 19. a 20. hodinou, jen občas dostaly volno přes večerku do 23 hodin. K předepsanému úboru patřila vojenská košile s vázankou a vojenská blůza, jejíž horní knoflík si směly ponechat rozepnutý, dlouhé kalhoty se spinkami a šněrovací boty. Vlasy si musely upravovat tak, aby účes nerušil vzhled stejnokroje.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Po absolvování výcviku jednotlivce byly ženy zařazeny do odborných kurzů. Marie Ljalková a Vanda Biněvská, které dobře střílely, nastoupily do kurzu pro odstřelovače; ve spojařském kurzu se vyškolila Růžena Bihellerová. Většina žen však byla přidělena do zdravotnického kurzu, zaměřeného na poskytování první pomoci v polních podmínkách. Po jeho skončení přešla část žen na praporní obvaziště a sloužila v buzulucké vojenské nemocnici; část byla zařazena jako zdravotnické hlídky k jednotlivým rotám. S nimi pak prodělávaly všechna namáhavá pochodová cvičení. Po boku sanitní tašku s červeným křížem, na rameni pušku, v rukou nosítka – tak pochodovaly se svými rotami desítky kilometrů v horkých a prašných dnech poduralského léta. V zimě se za třeskutých mrazů, až čtyřicetistupňových, brodily hlubokými sněhovými závějemi. Byly to tvrdé zkoušky, ale ženy v nich obstály a dokázaly, že je na ně spolehnutí.

foto
foto
foto
foto
foto

Těsně před odjezdem byly ženy překvapeny pokynem z londýnského Ministerstva národní obrany, aby zůstaly v náhradním praporu v Buzuluku. Jejich nasazení na frontu by prý bylo v rozporu s humánním posláním ženy. Jenže ony se hlásily do armády dobrovolně a chtěly dobrovolně jít na frontu právě proto, že civilizace a humanita byly tehdy německým nacismem smrtelně ohrožené. Věděly o řádění nacistů doma, o Lidicích a Ležákách, o tom, jak nelítostně se nacisti chovají na okupovaném území Sovětského svazu. Nejcennější hodnoty lidstva bylo třeba bránit. Ženy měly za sebou dlouhé měsíce usilovného výcviku a chtěly spolu s muži poctivě plnit své úkoly. Nakonec prosadily svou. Dne 30. ledna 1943 nastoupily ženy s ostatními příslušníky 1. polního praporu do vojenského ešalonu, který je z buzuluckého nádraží odvážel na frontu.

foto
foto

První boj

Bylo jich 38, těch prvních žen v uniformě, které odjížděly ve vojenském ešalonu č. 22 904 z Buzuluku. Čím dál víc na západ byly stopy válečné smrště, která se tudy přehnala, viditelnější. Jejich téměř třítýdenní cesta skončila v ukrajinské stanici Valujki. Dál už vlak nejel, trať byla Němci na ústupu rozbitá. Zbývajících 350 km do konečného cíle Charkova museli vojáci 1. polního praporu ujít pěšky. Již samotný desetidenní pochod ukrajinskou stepí – vlastně desetinoční, protože se kvůli nepřátelskému letectvu pochodovalo pouze v noci – ve sněhu, mrazu a vánici byl pro všechny vojáky tvrdou zkouškou. Zkouškou, zda obstojí v prvním boji, v boji s počasím, únavou, kilometry a časem. Ženy, které pochodovaly společně s rotami, dokázaly překonat únavu, a navíc se i postarat o vojáky, ošetřit jim pohmožděniny a odřeniny, pečovat o nemocné. A měly ještě dost sil povzbudit unavené vojáky dobrým slovem nebo jen tak vlastním příkladem.

foto
foto
foto
foto
foto

Stejnou vytrvalost a obětavost prokázaly i v prvním boji s nepřítelem u vesničky Sokolovo. Děvčata přidělená k 1. rotě npor. Jaroše – tři sestry Tobiášovy a Běla Zlatníková se svou velitelkou Malvínou Friedmannovou – ošetřovaly raněné vojáky v hořícím Sokolovu stejně obětavě jako příslušnice předsunuté praporní ošetřovny Danuta Čermáková, Jarmila Kaplanová, Rita Nováková a Věra Růžičková. Odvážně si počínaly i ostatní. Když příštího dne při protiútoku 2. roty přecházeli naši vojáci zamrzlou říčku Mžu, která byla pod prudkou palbou nepřítele, zůstalo na ledě, jasně osvětleném německými svítícími střelami, mnoho našich raněných. Sanitářky 2. roty, Markéta Goldmannová, Marie Pišlová, Markéta Olšanová a Anna Ackermannová, odtahovaly raněné vojáky z ledové plochy k zarostlému břehu a znovu se neohroženě vracely pro další raněné kamarády. Samozřejmě že se bály. V duchu se modlily a volaly maminku. Ale když děvčata slyšela naříkat raněné, dokázala svůj strach překonat. Jako například Anna Ptáčková a Vlasta Pavlánová z 3. roty: uprostřed nepřátelské palby zaslechly volání raněných sovětských tankistů, a přestože byl úsek, kde ranění leželi, pod přímou palbou německých minometů, srdnatě se k nim rozběhly a vytáhly je z ohroženého místa. Ženy však nepůsobily pouze jako zdravotnice. U 2. roty byla jako odstřelovačka zařazena Marie Ljalková, ve spojovací četě bychom našli telefonistku Růženu Bihellerovou; každá rota měla svou kuchařku a při velitelství štábu působila osvětářka Matylda Braunová a pozorovatelka Vanda Biněvská.

foto
foto
foto

Mezi vyznamenanými vojáky bylo také 16 žen. Uznání spolubojovníků se však dostalo všem ženám, které se sokolovského boje zúčastnily, ať už byly nasazeny na kterémkoli úseku. Dokázaly, že je na ně spolehnutí a že se s nimi může v bojovém nasazení počítat. Ženy „sokolovačky“ tak otevřely cestu dalším, které do jednotky postupně přicházely.

Po přestálých bojích u Sokolova a vyčerpávajících pěších pochodech se vojáci 1. polního praporu – muži i ženy – přesunuli do zálohy do malé ukrajinské vesničky Veseloje. Obyvatelé vesnice je přijali jako vlastní. Vojáci si zde odpočinuli, zotavili se a znovu zahájili výcvik.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

U Sokolova byly následující ženy: voj. Anna Ackermannová, voj. Truda Raweková, svob. Anna Benešová, svob. Růžena Bihellerová, voj. Valentina Biněvská, svob. Matylda Braunová, voj. Broňa Brücknerová, voj. Soňa Bužakerová, voj. Danuta Čermáková, voj. Ida Davidovičová, svob. Malvína Friedmannová, voj. Adéla Fišlová, voj. Markéta Goldmannová, voj. Anna Kakutová, voj. Jarmila Kaplanová, voj. Františka Kleinbergová, voj. Margita Kovalová, svob. Anna Králová, voj. Marie Ljalková, voj. Jana Malínská, voj. Lída Matušková, svob. Rita Nováková, voj. Lydie Obstová, voj. Markéta Olšanová, svob. Vlasta Pavlánová, voj. Marie Pišlová, voj. Anna Ptáčková, voj. Tereza Rufeisenová, voj. Věra Růžičková, voj. Markéta Singerová, voj. Edita Tobiášová, voj. Filoména Tobiášová, voj. Lydie Tobiášová, voj. Halina Vorobcová, voj. Sara Weberová, voj. Richarda Wechsbergová, voj. Truda Witriolová, voj. Běla Zlatníková.
Řadě „sokolovaček“ byly uděleny československé a sovětské řády a vyznamenání.

Z poémy Sokolovo od Richarda Tesaříka
...děla hřmí
a rve se zem
boj začal
chalupy rázem hoří
v plameni smrt
v plameni sten
ve jménu země
otců
dětí
žen...

Jednotka roste v 1. československou samostatnou brigádu – přišla děvčata z Podkarpatské Rusi

Na jaře 1943 po doplnění jednotky příslušníky náhradního pluku, sídlícího v Buzuluku, vznikla 1. čs. samostatná brigáda. Většina těch, kteří přišli od náhradního pluku, byli chlapci a děvčata z Podkarpatské Rusi. Výcvikovým střediskem brigády se stalo městečko Novochopersk v rovinách Voroněžské oblasti středního Ruska. Sem přijeli po krátkém odpočinku také „sokolováci“, kteří se vrátili z fronty.

foto
foto
foto
foto
foto

Po zkušenostech z prvních bojů byly ženy kromě zdravotnické služby zařazovány ve větší míře i jako telefonistky a radistky, pracovaly na osvětě, v kancelářích štábu, v kuchyni. Ty nejzdatnější byly přiděleny k obsluze protiletadlových děl. K plnění veškerých úkolů se svědomitě připravovaly.

foto
foto

U všech útvarů probíhal usilovný výcvik. Děvčata byla od rána do večera v jednom kole: odborný výcvik, výcvik jednotlivce, výcvik v terénu – to dalo všem pořádně zabrat. Teprve po celodenním zaměstnání měly chvilku volna do večerky ve 21 hodin. Tehdy si mohly vyjít na procházku k řece, společně si zazpívat, popovídat si s kamarádkami a kamarády nebo jen s tím jedním, nejmilejším. Druhý den brzy ráno začal znovu perný výcvik, tím usilovnější, čím více se přibližoval odjezd brigády na frontu. Když na konci září 1943 odjížděla čs. vojenská jednotka podruhé na frontu, bylo z jejího celkového počtu 3 200 příslušníků v jednotlivých útvarech už 82 žen.

První brigáda se počátkem listopadu 1943 zúčastnila boje o osvobození Kyjeva. V dalších měsících bojovala spolu s vojáky 1. ukrajinského frontu při osvobozování pravobřežní Ukrajiny, u Fastova, Bílé Cerkve a dalších. Nacisté se v tomto prostoru zuřivě bránili. Ženy svědomitě plnily své úkoly na všech úsecích, na které byly zařazeny. Projevily přitom mimořádnou odvahu a vytrvalost, zejména děvčata ze Zakarpatska.

Osud chlapců a děvčat z Podkarpatské Rusi, která byla před válkou součástí Československé republiky, byl velmi krutý. Po maďarské okupaci v roce 1939 utíkali ze svých domovů nejen mladí muži, aby nemuseli nastoupit do maďarské armády. I mladé ženy a škole sotva odrostlá děvčata riskovaly útěk před maďarskými fašisty a s bezelstnou důvěrou hledaly útočiště v Sovětském svazu, s kterým spojovaly své naděje do budoucnosti. Ti všichni se dočkali krutého zklamání. Sovětské orgány je zatkly pro nedovolený přechod hranic z nepřátelské země, Maďarska, a odsoudily je na nucené práce do pracovních táborů po celém území SSSR, kde v nepředstavitelně těžkých podmínkách mnozí nepřežili.
Po příchodu do naší jednotky se děvčata musela nejprve fyzicky zotavit. Otužilá a vytrvalá, přivyklá od mládí těžké práci v kraji pod Karpatami, se brzy vyrovnala také s obtížemi vojenského života. V dobrém kolektivu pookřála i duševně. A tady se ukázala jejich morální velikost, děvčata dokázala potlačit pocity křivdy a nespravedlnosti. Statečně bojovala v naší jednotce proti společnému nepříteli po boku armády Sovětského svazu, který jim tolik ublížil. Ženy, jež si zachránily životy v tvrdých podmínkách lágrů, teď byly ochotny obětovat své životy v boji za svobodu své země.

Proti nepřátelským letadlům

Služba žen u protiletadlového dělostřelectva (PLD) byla nejen velmi nebezpečná, ale i nesmírně fyzicky namáhavá. Většinou ji vykonávala děvčata z Podkarpatska. Náročný výcvik v Novochopersku, odkud jsou následující snímky, se ukázal ve skutečném boji jako náramně užitečný.

V boji u Bílé Cerkve byla na holém poli zakopána naše protiletadlová děla. V mrazu, na holé zemi, bez kousku slámy, se tu tísnila v zákopech u svých děl děvčata... V boji se začaly za řeku Ross přesunovat sovětské jednotky... už byly pouhých padesát metrů od pozic našich protiletadlových děl, když je napadla německá letadla. Dívky zahájily palbu. Sestřelily jedno nepřátelské letadlo a ostatní se dala na ústup. Sovětský velitel přiběhl statečným protiletadlovcům poděkovat. Jak byl překvapen, když místo zarostlých tváří vojáků našel u děl usměvavá děvčata. (Úryvek z knihy Věry Tiché Po boku mužů)

Na ukrajinské frontě v bojích u Ostrožan se naše baterie PLD dostaly do těžké situace. V půlhodinových intervalech se nepřetržitě střídaly skupiny německých letadel, které v střemhlavém letu bombardovaly naše hlavní postavení. Současně vyjíždělo 10 až 12 těžkých německých tanků a ostřelovalo naše postavení v osadě Buzovka. Baterie PLD stály v cestě jejich hlavního náporu; tanky vyjížděly přímo proti nim. Podle vyprávění jednoho z dělovodů vyskočila děvčata ze zákopů jako první a začala střílet na nepřátelské tanky přímou palbou. Děla byla tak rozpálená, že si o ně obsluha spálila ruce. Na místo jednoho padlého mířiče přiskočila Margita Doriová a dělo pálilo dál. Třikrát za sebou opakovaný útok nepřítele byl odražen.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Spojařky na frontě

V 1. brigádě ženy rozšířily řady spojařů. Byly vyškoleny jako telefonistky především pro obsluhu polních ústředen a jako radistky. Pracovaly spolehlivě v těch nejtěžších podmínkách – většinou venku, v létě i v zimě, v zákopech a zemljankách, při denních a nočních službách. V bojových podmínkách bylo třeba zaskočit i za chlapce: stavět telefonní linky, tahat těžké bubny s kabely, chodit na poruchy v terénu, většinou ostřelovaném nepřítelem.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Zdravotnice v poli

Se vzrůstem jednotky se podstatně rozšířila zdravotnická služba. Po zkušenostech v bojích u Sokolova velení ustoupilo od zařazování žen jako sběraček raněných. Naopak se zvýšila potřeba kvalifikovaných zdravotnických pracovníků. Ženy si prohlubovaly své znalosti, zaškolovaly se a získávaly odbornou kvalifikaci.

Zatěžkávací zkouškou prošla zdravotnická rota v bojích 1. brigády na Ukrajině, kdy po osvobození Kyjeva bylo u Rudy a Bílé Cerkve při protiútoku nepřítele zraněno mnoho našich vojáků. Jen za poslední dva prosincové dny roku 1943 bylo ve vesnici Krasnolesy, kde se po nočním přesunu zdravotnická rota rychle rozbalila, ošetřeno několik stovek raněných. Desítky vojáků byly operovány v provizorním sále krasnoleské školy, několik jich zemřelo lékařům a sestrám na operačním stole. V návalu práce si zdravotníci ani nestačili uvědomit, že uplynul poslední den roku 1943.

Některé ženy byly jako zdravotnické poddůstojnice přiděleny přímo k bojovým jednotkám, kde pečovaly o zdravotní a hygienický stav mužstva. V bojích poskytovaly okamžitou první pomoc na praporních obvazištích.

V čs. brigádě denně vycházely vojenské noviny Naše vojsko v SSSR, kde byly uveřejňovány články v češtině, slovenštině i ukrajinštině. V článku o podkarpatských děvčatech, napsaném v ukrajinštině, se o Nastě Kurinové, zdravotnici z roty velkorážních kulometů, dočteme: „U Bílé Cerkve při zachraňování raněných prošla Nasťa až do nepřátelského prostoru, kde leželi naši ranění vojáci. Střelbou ze samopalu zahnala fašisty, kteří jí hustou palbou znemožňovali převázat raněné a odtáhnout je do bezpečí. Ač sama zraněna, pokračovala ve své práci, dokud jí nepřišla na pomoc její kamarádka Anna Maděrová.“

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Na osvětě

Ženy se uplatnily i v osvětové složce naší vojenské jednotky – při odposlechu zpráv, jako redaktorky a písařky. U zrodu našeho vojenského tisku, nejdříve Denního zpravodaje a později Našeho vojska v SSSR, stála Matylda Braunová, která přišla do Buzuluku tehdy s velkou cenností – vlastním psacím strojem s českou abecedou. Psala na něm už cestou k Sokolovu zprávy pro vojáky. Při ústupu se však stroj, naložený na saních, utopil v rozvodněném Donci.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Jednotka také měla svou vojenskou hudbu, která vznikla již v Buzuluku. Když ji začal řídit skladatel ppor. Vít Nejedlý, zařadila do svého programu kromě dechové hudby i symfonie a sborová umělecká vystoupení. Mnohé písně měly své autory mezi členy hudebního souboru. Tak vznikla i píseň Směr Praha, která doprovázela a posilovala vojáky od Buzuluku až do Prahy.

foto
foto
foto
foto

Dětský domov – ten neměla žádná jiná armáda

Do čs. vojenské jednotky přicházely často i rodiny s dětmi a prarodiči. Zatímco otcové a některé matky plnili své bojové úkoly, převzal péči o jejich nejbližší sociální referát pod patronací Čs. červeného kříže, zřízený při náhradním pluku v Buzuluku. Narodila se tu a vyrůstala řada dětí z manželství uzavřených na frontě. Prvním narozeným dítětem v Buzuluku byl Tomáš Kolský, jehož otec bojoval u Sokolova. Mezi dalšími byl syn tankisty por. Jiřího Lízálka, který padl 6. dubna 1945 v bojích v prostoru Moravské Ostravy. V kapse padlého našli neotevřený dopis se zprávou od manželky o jejich právě narozeném Jiříkovi. Těm šťastnějším dětem zůstali oba rodiče.

Pro všechny malé byl zřízen dětský domov. O děti zde bylo dobře postaráno – dostávaly přednostně potraviny, oblečení se jim pořizovalo z československých uniforem, chodily do místních sovětských škol. Současně se učily i česky.

Zatímco starší lidé zůstali téměř do konce války v Buzuluku, dětský domov byl převeden k náhradnímu pluku do Jefremova. Pobývalo v něm okolo 40 dětí.

Některé děti se do naší armády dostaly až na Slovensku, a to různými dobrodružnými cestami: utekly z nacistických táborů nebo přišly s rodiči z partyzánských oddílů a úkrytů, kde se schovávaly před fašisty. O jednom takovém osudu vypráví film Karla Kachyni Práče.


foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

První výsadkářky

Děvčata zvládla i jednu z nejtěžších vojenských specializací – parašutismus. Patřila vůbec k prvním československým ženám, které skákaly z cvičných balónů a letadel a přistávaly pod kužely padáků se zbraněmi v rukou. Stejně jako muži se obávaly zejména prvního seskoku. Ale strach dokázaly překonat.

Výcvik probíhal u 2. paradesantní brigády v Jefremově. Brigádu tvořili převážně slovenští vojáci, kteří přeběhli z armády slovenského státu na stranu Rudé armády a byli po krátké době uvolněni do čs. jednotky. Do Jefremova se přemístil z Buzuluku i náhradní pluk.

Po krátkém nasazení do bojů na Dukle byla 2. brigáda letecky dopravena přes frontu na povstalecké území na Slovensko, kde byla ihned nasazena do dalších akcí.

Bojů 2. brigády ve Slovenském národním povstání se zúčastnilo 15 žen: Jana Tůmová, Vlasta Kadaňková, Lydie Studničková, Valentina Biněvská, Margita Novosadová, Marie Steinerová, Marie Ljachová, Ruth Rosická, Jelena Maletová, Olena Sotáková, Anna Hricáková, Marie Kozubašová, Natalie Novická, Vilma Kafková a Jana Lošťáková.

V nesmírně těžkých bojových a přírodních podmínkách všechny ženy vydržely. Roztroušeny v menších skupinách nebo partyzánských oddílech, přešly nakonec frontu a vrátily se k 1. čs. armádnímu sboru. S partyzánskou skupinou Mstitel se vrátila i Marie Ljachová, která byla zraněna 28. 9. 1944 při ústupu na Donovaly. Neschopnou dalšího pochodu ji spolubojovníci se zásobou potravin uložili do opuštěného bunkru, kde strávila osamocena dva měsíce, než se uzdravila a mohla se přidat k partyzánům. Po válce se ze Slovenska vrátila i Valentina Biněvská, která za pomoci místních lidí uprchla z německého zajetí.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Ženy v 1. československém samostatném armádním sboru – příchod volyňských děvčat

Po osvobození západní Ukrajiny se na jaře 1944 naše jednotka přesunula na Volyň, do prostoru Rovna a Lucku. V okolních vesnicích žili potomci českých kolonistů, kteří si po celé generace uchovávali český jazyk, kulturu a lásku ke své staré vlasti.

Do čs. jednotky se přihlásilo zhruba 12 000 volyňských Čechů. Byly mezi nimi i ženy. Pro ně, které většinou prožily svůj život v rodinném hospodářství, ve vesnici mezi příbuznými a sousedy, to nebylo snadné rozhodování. Měly opustit domov, obléct uniformu a vydat se do války. A přece se jich hlásil velký počet! Dobrovolně šly do boje za svobodu vzdálené vlasti, kterou většina z nich, zejména těch mladších, znala jen z knížek nebo z vyprávění rodičů. K jejich rozhodnutí zúčastnit se boje proti německému nacismu přispěla i vlastní zkušenost: dne 13. července 1943 vypálili nacisté volyňskou vesnici Český Malín a bestiálně zavraždili 400 jejích obyvatel – mužů, žen i dětí. Volyňští Češi zažili trestné výpravy i v ostatních vesnicích, likvidaci Židů i nucené vyvážení mladých lidí na práci do Německa. Při jejich rozhodování se u některých z nich projevila opodstatněná obava, že dosavadní tradiční způsob soukromého hospodaření, který volyňským vesnicím zajišťoval jejich dobrou životní úroveň, se v sovětském systému neudrží a že je čeká nejistá budoucnost. Svou životní perspektivu spojili s budoucností Československé republiky, za jejíž svobodu se rozhodli bojovat.

Nováčci z Volyně, muži i ženy, podstatně rozšířili řady čs. jednotky. Dne 10. 4. 1944 bylo rozhodnuto o organizování 1. čs. armádního sboru. Byla vytvořena 2. a 3. brigáda, vznikly nové dělostřelecké oddíly, ženijní, spojovací a zdravotnický prapor. Bylo třeba usilovně cvičit a zaškolovat nové vojáky.

Dne 25. dubna 1944 opustila čs. jednotka Volyň a přesunula se po železnici do Kamence Podolského, odkud po vlastní ose zamířila blíž ke Karpatům, do prostoru Černovic. V okolních lesích, u obcí Stecova, Sadagury a Snjatyně se rozložily jednotlivé útvary sboru. Žilo se převážně v lesích, v zemljankách. A probíhal intenzívní výcvik.

Volyňská děvčata byla přidělena ke zdravotnické a spojovací službě i k protileteckým oddílům. Mezi instruktory, vybranými z řad příslušníků 1. brigády, byly ženy, které už měly za sebou frontu a mohly novým děvčatům předávat své zkušenosti. Mnoho žen bylo zaměstnáno také v administrativě, ve skladech, krejčovských dílnách, v polních pekárnách a prádelnách.

Do čs. vojenské jednotky přicházely před odvodní komise na Volyni opět celé rodiny – sestry s bratry, dcery s otci i mladí manželé. Děvčata se hlásila i jednotlivě nebo ve skupinách s kamarádkami.

Část děvčat byla zařazena do zdravotnického kurzu přímo v jednotce, jiné byly odeslány do zdravotnické školy v Kyjevě.

Značný počet volyňských žen byl vyškolen ve spojařském kurzu jako obsluha polních telefonních ústředen a radiostanic. Některé pak byly přiděleny jako telefonistky a radistky do dělostřeleckých oddílů 1. a 3. brigády i dalších spojařských útvarů.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Na frontě byla také láska...

Přirozeně že mezi mladými lidmi na frontě docházelo ke vzájemnému sblížení, které se upevňovalo společnými prožitky a nadějemi. Vznikala vojenská manželství. V době relativního klidu, zejména v létě 1944, se ve výcvikových prostorech u Sadagury slavilo několik vojenských svateb.

Na svou dělostřeleckou svatbu vzpomínala Danuta Čermáková, provd. Drnková: „Nikdy v životě bych si takovou svatbu nemohla vystrojit, nikdy nikdo takovou svatbu neviděl. Připravoval ji celý oddíl, vlastně celý pluk…Vyšli jsme z kostela, před vchodem mělo čekat auto, které nás sem přivezlo. Místo auta tu stojí za vyzdobeným šestispřežením minomet, důstojníci na koních nám dělají špalír. Autem ať prý jedou rodiče a svědkové, pro nás je připraveno šestispřežení. A tak jsme jeli do vesnice Potůčku na minometu a tam nás čekala oslava; hodovalo se a tančilo, zpívalo a žertovalo. Pouze vojáci, které druhý den čeká boj a možná už nic víc, dovedou vytvořit tak veselé, šťastné prostředí.“

Jaký byl osud manželství těch, kteří přežili? Jak už to v životě bývá, i některá válečná manželství ztroskotala. Většina však probíhala šťastně. Lidé, kteří své svazky prověřili v nejtěžších válečných chvílích, si dokázali vážit jeden druhého. A tak se z bývalých frontových vojáků stávali postupně otcové a mámy a později spokojení dědečkové a babičky.

Ale bylo i hoře

Některé frontové lásky však válečné události tragicky poznamenaly. Velikou duševní sílu musely vynaložit ženy, aby překonaly ztrátu svých dětí nebo sourozenců. Dokáže vůbec někdo pochopit hoře matky desátnice Amalie Lancerové, která během několika hodin ztratila v boji u Sokolova dva ze svých tří synů?

Těžko bylo i Ludmile Matuškové nebo Anně Ptáčkové, které sice zachraňovaly své raněné spolubojovníky, ale byly bezmocné před smrtí vlastních bratrů. Krutě zasáhla na Dukle příslušnici 3. brigády Helenu Albrechtovou zpráva o bestiálním zavraždění jejího otce a strýce. Jan Albrecht a další dva sousedé z obce Podhájce obětavě zajišťovali zásobování československé jednotky na Volyni. Za to se jim ukrajinští teroristé, spolupracující za války s nacisty, krutě pomstili: vyřízli jim jazyky, vyloupli oči a ještě živé hodili do studně.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Na Dukle

Po vypuknutí Slovenského národního povstání požádala čs. vláda sovětské vedení o poskytnutí bezprostřední vojenské pomoci. Rudá armáda změnila své původní plány a rozhodla se na československou žádost pro útok přes Karpaty a Dukelský průsmyk. Do této operace byl zapojen i 1. čs. armádní sbor. Němci v horském terénu Karpat vybudovali urychleně důkladná obranná postavení a nejen pro Rudou armádu, ale i pro československé vojáky, muže i ženy, nastala nejtěžší a nejkrvavější etapa osvobozeneckých bojů.

Ve zdravotnických praporech 1. a 3. brigády bylo za bojů na Dukle ošetřeno kolem 6 500 vojáků. Lékaři a sestry na chirurgickém a nemocničním oddělení pracovali po celé dny a noci a doslova padali únavou a vyčerpáním.

Z frontového deníčku dvacetileté radistky Jiřiny Švermové
11. 9. 1944
Jsme v lese, kolem nás samozřejmě létají miny. Sedím stále v díře u rádia. Po cestě se nepřetržitě zpředu vracejí naši ranění – je jich strašně moc. Na ošetřovně jsou z toho zoufalí. Zemřela Mrázková, včera těžce raněná, takové rozumné, hezké děvče. A mě prý už na štábu také pochovali.
Zatracení Němci, drží se zuby nehty. Pro útok je tu těžký terén, samé kopce a lesy. Jsme tu v jakémsi koridoru, střílejí na nás ze všech stran.

22. 9. 1944
Bože, to byla noc – na tu nikdy nezapomenu. Naši vyrazili kupředu a my jsme se přemístili. Noc trávíme v lese. Bloudíme. Frontové nebe celé v záblescích, v jediné rudé záři; neustále se ozývají výstřely, při kterých se člověku svírá dech. Jezdili jsme sem a tam a navazovali spojení. K ránu jsme konečně na místě, v úplně pusté a zničené vesnici Teodorówce. Každou chvíli nás ostřelují, a co je nejprotivnější – z vaňuší, šestihlavňových minometů. Člověk na frontě jenom poslouchá zvuky, které mu zní nad hlavou. Kousek od nás vybuchly miny – co bude dál?

28. 9. 1944
Ráno jsme dojeli pod svah kopce, před vísku Tyljavu, dočista rozbitou. A sotva jsme přijeli, křápla mina a za ní druhá. Létají nad námi jedna za druhou. Měli jsme štěstí, že nás to nevzalo po cestě; stále to sem Němci hází. Je tu těžké kopat kryty – samý kámen, tvrdá zem...

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Úryvek z básně Jana Mareše
Karpatské requiem

...život vítězstvím
vítězství krví
se kupuje
za život
vítězství
vítězství života
smrti platili daň
ve sněhu stepi
v prachu cest
v brázdách Ukrajiny
na žebrech Karpat vystouplých

Oběti

Boje v prostoru Dukelského průsmyku za dva a půl měsíce představovaly ztráty asi 18 000 padlých a 60 000 raněných rudoarmějců a na 1 800 padlých a 4 500 raněných československých vojáků. Která válka není krutá. Za jeden týden bojů v Pražském povstání například padlo přes 2 000 jeho účastníků.

Na Dukle padlo i pět našich žen a několik desítek jich bylo raněno. Dvě oběti uvedeme.Vojínka Kristina Griegorová se narodila v roce 1918 poblíž Chustu na Podkarpatské Rusi a zůstala tam pracovat u rodičů v zemědělství. V roce 1940 uprchla před maďarskými fašisty do SSSR, kde byla pro nepovolený přechod hranic uvězněna a poslána do pracovního tábora v Karagandě v Džambulu. V červenci 1944 přišla do čs. jednotky a byla zařazena k protiletadlovému dělostřelectvu.

Vojínka Marie Tymkovičová se narodila v roce 1924 v okrese Svaljava na Podkarpatsku. Pracovala u rodičů v zemědělství. V sedmnácti utekla před maďarskými fašisty do SSSR, kde byla pro nepovolený přechod hranic uvězněna a poslána do pracovního tábora. Do 1. čs. armádního sboru přišla na jaře 1944.

Obě děvčata byla přidělena do 2. baterie protiletadlového dělostřelectva 3. brigády. Dne 9. září 1944 ve Wrocance byla na jejich baterii soustředěna minometná palba nepřítele.

foto
foto
foto
Frontové noviny napsaly: Pomstít!

Bylo to pod Wrocankou. Baterie por. Fleišmana plnila zvláštní úkol, vedla přímou palbu po nepřátelské pěchotě. Nepřítel baterii nalezl, protože protiletadlová děla jsou vysoká a zakopat je nebyl čas. Na baterii se snesla hustá nepřátelská minometná palba. Děla však neumlkla. Zvlášť hrdinně si vedly vojíni ženy Kristína Griegová a Tymkovičová. Ty i v době, kdy nepřátelská palba byla nejzběsilejší, zůstaly u děl a plnily dále svůj úkol. Jejich chování a odvaha povzbuzovaly ostatní obsluhu.

Nepřátelská mina však padla přímo do krytu, kam se Griegová a Tymkovičová na zvláštní rozkaz uchýlily, a vyrvala je z našeho středu. Vojáci baterie slíbili, že se pomstí Němcům za smrt obou bojových kamarádek.

Dřina ve službách

Armáda nejsou jen polní útvary. Bojující voják potřebuje chleba stejně jako opravené boty nebo vyprané prádlo. Armáda došla na frontu spálenou zemí, vše potřebné si musela zajistit sama.V pekárnách, skladech a krejčovských dílnách sloužily desítky žen. Těžkou službu měly ženy zejména v brigádních polních prádelnách. Jejich nenápadná služba nemálo přispěla k uspokojení potřeb vojáků v bojových postaveních.

Takhle vyparáděné jako před fotografem ženy v polních prádelnách nevypadaly. S vlasy zavinutými do šátků a v zástěrách ze stanových dílů, které si samy ušily, ručně praly v dřevěných korytech prádlo vojáků, špinavé, zablácené, často nasáklé krví. Pralo se ve velikých stanech, plných páry a průvanu. Rukama rozpukanýma do krve pak pradleny máchaly prádlo za podzimních plískanic v Karpatech v ledové vodě horských potoků a v dosahu nepřátelského dělostřelectva.

foto
foto
foto

I na domácí půdě se muselo bojovat

Těžké a krvavé boje v Karpatech skončily až na sklonku roku 1944, když jednotky čs. armádního sboru přešly do obrany na řece Ondavě.
Nepřítel se nevzdával a naše jednotky očekávaly další těžké boje na Slovensku a u Moravské Ostravy. Ve všech těchto bojích se uplatnily i ženy, jejichž počet se v tomto období ještě zvýšil – do čs. armádního sboru vstupovaly ženy z osvobozených území a z partyzánských oddílů. V bojích u Liptovského Mikuláše se vyznamenaly ženy u protiletadlových děl. Z předních linií pálila děla přímou střelbou na nepřítele a kryla akce pěších praporů.

V bojích v neschůdném horském terénu se osvědčily také ženy zdravotnice z tehdy právě vytvořené 4. brigády. V předsunutém obvazišti ve výšce 800 m n m. poskytly první pomoc více než 1 200 raněným vojákům, které pak dopravovaly na brigádní ošetřovnu.

V tomto období postupovali na Moravskou Ostravu společně naši i sovětští tankisté. V řadách naší tankové brigády bylo 40 žen – zdravotnice, spojařky a administrativní pracovnice. Po překonání urputného odporu nacistů na Slovensku a u Moravské Ostravy se našim jednotkám uvolnila cesta přes Moravu do Čech.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto
foto

Zakončení bojové cesty

Skončilo válečné strádání, začaly všední dny. Byly v nich úspěchy i nezdary, radosti i hoře, uznání i lhostejnost, nevděk. Válečné zážitky se stávaly už jenom vzpomínkami, umocňujícími cenu života v míru.

foto
foto
foto
foto
foto
foto
Rozesílání novinek

© 2008 Československé ženy bojující v zahraničních vojenských jednotkách za II. světové války | Všechna práva vyhrazena
Tvorba www stránek WOLFWEB.CZ