Československé ženy
Volba jazyka: Česky English po russki
 home page  mapa webu  kontakty

Medailonky / Biněvská provd. Holubeva Věra


 

Biněvská provd. Holubeva Věra

Umístění / zařazení: vojín - elév, telegrafistka, (2. paradesantní brigáda 1. čs. arm. sboru)

datum a místo narození / datum a místo úmrtí: 20. 9. 1929 Umaň (Čerkasská oblast, Ukrajina)/

národnost: česká

vyznání: římsko-katolické

kmenové číslo, datum a místo odvodu: 6793/ž, 29. ledna 1944, Jefremov

hodnost, ve které ji zastihl konec války / dnešní hodnost: / desátnice / podporučice

řády, vyznamenání: Čs. vojenskou medaili za vítězství nad fašizmem se štítkem SSSR, Sovětskou medaili vítězství nad fašizmem z r. 1945, Medaili 55. výročí konce 2. světové války, Orden Otěčestvěnnoj vojny 2. stepeni, 40 let pobedy v Velikoj otěčestvěnnoj vojně 1941-1945, Zachystniku vitčizny, 50 let Pobědy v Velikoj otěčestvěnnoj vojně 1941-45, 50 rokiv vyzvolenia Ukrajiny, MO ČR potvrzení o udělení pamětního odznaku k 60. výročí ukončení 2. světové války, Rossijskaja federacia – Medaile Žukova, MO SR Medailu k 60 vyročiu ukončenia 2. svetovej vojny, 60 let Pobědy v Velikoj otěčestvěnnoj vojně


Předválečná léta

Věra se narodila jako druhá dcera manželům Růženě a Nikonorovi Biněvských v r. 1929 ( viz Růžena Biněvská)


Válečná léta

Dvanáctiletá Věra přišla do Buzuluku s maminkou a pětiletým bratříčkem Kazimírem. Sestra Vanda již prodělávala výcvik jako řádná vojínka čs. vojenské jednotky a bydlela s ostatními dívkami a ženami v kasárnách.Nezletilá Věra chodila v Buzuluku do základní školy, Kazimír (Mirek) byl nejdříve s maminkou, později v dětském domě při vojenské jednotce. „V Buzuluku jsme já i Mirek bydleli s maminkou a tatínkem ve velitelském domě. Proto jsem často vidávala pana podplukovníka Svobodu. Věra vzpomíná: "když jsem potkala pana podplukovníka, vždy jsem prosila, aby mě jako Vandu přijal do armády,.Stavěla jsem se na špičky a ukazovala mu jak jsem už velká, ale od pana podplukovníka, místo odpovědi jsem dostala cukrátko" Když začátkem r.1943 polní prapor odejel na frontu ve velitelském domě bydleli manžele Jaroslav a Mája Dočkalovi, protože npor. Dočkal byl velitelem Náhradního pluku, který zůstal v Buzuluku. V Buzuluku absolvovala Věra základní školu. Když se Náhradní pluk vroce 1944 přestěhoval z Buzuluku do Jefremova, ve svých čtrnácti a půl roku se přihlásila do jednotky a byla 29. ledna 1944 odvedena jako vojín – elév (učeň). (Viz výpis z obvodního listu, Archiv Invalidovna). Po absolvování základního výcviku (pochodování, zdravení, rozbírání a manipulace s puškou - karabinou a s prací radiotelegrafistky, byla dne 17. 8. 1944 jako vojín – elév převedena od Náhradního praporu, 1. náhradní roty k 1. čs. spojovacímu praporu spolu s Laštovičkovou Sylvou, č. 6800/ž. Na velitele roty, u které sloužila, si dobře a ráda vzpomíná. Byl to Slovák Pavol Graus. Obě elévky prodělaly přípravný parašutistický výcvik, ale rodiče jim jako nezletilým nepodepsali souhlas ke skokům s padákem. Ve službě jako telegrafistka Věra Biněvská prošla s praporem Slovenskem až na Moravu. Místa, kterými procházela byla zcela nová, jména neobvyklá, těžko pro ni v tu dobu zapamatovatelná. Ale nezapomenutelný zůstal 17. květen, kdy se zúčastnila slavnostního pochodu armádního sboru Prahou. Praha ji okouzlila a v tu dobu se seznámila i s početnou rodinou ze strany maminky na Třeboňsku, se svými tetičkami a strýci a jejich rodinami. Válku skončila v hodnosti desátnice.


Poválečná léta

Věra v Praze pracovala na MNO jako radiotelegrafistka a začala chodit na večerní školu, aby si dodělala střední školu a maturitu. V prosinci 1945 odejela do Lvova na návštěvu přátelské rodiny generála Arkadie Pavloviče Golubeva, který v Jefremově přebíral po generálu Kratochvílovi velitelský dům od manželů R. Biněvské a L. Morozoviče a který také zařídil přepravu paní Růženy z Užhorodu do Prahy. Když se chtěla vrátit po krátké době z návštěvy do Prahy, hranice již byla uzavřena a Věra nedostala povolení k výjezdu ani na základě telegramu o úmrtí maminky na její pohřeb, a ani přes veškeré snažení generála Golubeva. Jako cizinka, bez papírů, nemohla dobře žít v SSSR a proto generál jí adoptoval, aby ji ochránil. Zřejmě k tomu přispěla i ta skutečnost, že dva jeho synové zahynuli v té době v auto havarii. Generál ji dal své jméno, „otčestvo“ i ruskou národnost a sovětské občanství. Věra, která byla od té chvíle Golubeva, dodělala desetiletku a vystudovala filologickou fakultu Lvovské univerzity. Vdala se za ruského důstojníka Vadima Varjanicu. S ním měla jednu dceru – Natálii. S manželem kpt. Varjanicou byla necelé dva roky ve Vídni. Manžel sloužil na vojenském velitelství pro sovětskou zonu v Rakousku. Po sedmi letech se s ním rozvedla. Pracovala ve Lvově jako korektorka v tiskárně, později jako učitelka ruštiny na střední škole.

S druhým manželem MUDr Benjaminem Skorodinskym, primařem Lvovské klinické oblastní nemocnice, měla druhou dceru Angeliku. Celý život toužila se vrátit do Československa. Teprve v chruščevovské éře mohla si s rodinou v Praze volněji dopisovat a navštěvovat ji v Československu. Poprve opět navštívila na pozvání svou sestru Vandu a bratra Mirka v 62. roce. Navrátila se až po úmrtí druhého manžela v r. 1991. V tomtéž roce zemřela na rakovinu plic i sestra Vanda. V r. 1993, na základě oficielního pozvání Vandiny dcery Evy, definitivně přijela do Čech a zažádala o trvalý pobyt. Po 48 letech od svého odjezdu na krátkou návštěvu přátel do Lvova se vrátila domů do Prahy.



Prameny a literatura

VÚA Praha, seznam příslušníků 1. čs. arm. sboru v SSSR.

Rozhovor s Věrou Biněvskou-Holubevou.

Vitáková, Alena: Ženy v řadách 1. Čs. sam. polního praporu. Vznik jednotky v Buzuluku. In: Historie 2006. Sborník prací z 12. Celostátní studentské vědecké konference konané 7.- 8. prosince 2006 v Ostravě. Ostrava 2007.

 

 

Tato část vznikla s finanční podporou Grantového fondu děkana Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity pro rok 2008.

Rozesílání novinek

© 2008 Československé ženy bojující v zahraničních vojenských jednotkách za II. světové války | Všechna práva vyhrazena
Tvorba www stránek WOLFWEB.CZ