Československé ženy
Volba jazyka: Česky English po russki
 home page  mapa webu  kontakty

Medailonky / Rusinová (Fantlová) Anna

Anna Rusinová, provd. Fantlová

 

umístění / zařazení: Zdravotnice (Rudá armáda), administrativa (Štáb mise generála Hasala na PR, a 4. oddělení  3. čs. sam. brigády, 1. čs. arm. sbor v SSSR)

datum a místo narození: 6. 12. 1920, Volosjanka (okres V. Berezný, Užhorod)

národnost: ukrajinská ( rusínská?)

vyznání: řecko-katolické

kmenové číslo, datum a místo odvodu: od 1.9. 1944 do 18.12.1944 v RA, 18.12. 1944 odvedena v Chustu  K misi generála Hasala, od dubna 1944 4. odděl. 3. brigády 1. arm. sboru

hodnost, ve které ji zastihl konec války / dnešní hodnost:  Desátník  / podplukovník v. v.

řády, vyznamenání:

 

Předválečná léta:

Anna (Anica) pocházela z rodiny rolníka. Marie a Vasil Rusinovi měli ještě jednoho staršího syna Michala, dvě dcery Marii a Helenu a nejmenšího Vasila. Otec byl několik let v Americe za výdělkem. Za vydělané peníze postavil velký, dům, měl stádo 50 ovcí, pěstoval hovězí a vepřový dobytek a měl páru koní. Byl v obci bohatým sedlákem. Epidemie dobytka ho však přivedla do dluhů, hospodářství zchátralo.

Anna vychodila v rodné obci obecnou školu. V roce 1934 ve svých 13 letech odešla do Brna, do rodiny českých bezdětných manželů, kteří si ji vzali do rodiny jako malou služtičku (au pair) které, vzhledem k jejímu věku, museli umožnit chodit, po vykonání domácích prací, do školy. Na štěstí paní byla učitelka a pán člen orchestru v brněnské opeře. Za pomoci paní, Anna zvládla češtinu natolik, že po roce složila zkoušku z páté třídy obecné. Po zakončení povinné školní docházky v měšťance, navštěvovala hospodyňskou školu, kde získala diplom švadleny. Současně absolvovala i kurz ošetřovatelky Červeného kříže. V roce 1941 její otec ve Volosjance zemřel.

Válečná léta:

Anna po zakončení školy, pracovala v krejčovském salonu. V říjnu v r. 1943 obdržela již druhý povolávací příkaz „Arbeitsamtu“ na povinné práce do Linze. Měla skoro 23 let. Ve Vídní při přesedání, místo na na další vlak na Linez, nastoupila do vlaku na Budapešt. Na maďarské hranici ji, zadržela německá policie s jediným dokumentem při sobě- povolání na povinné práce. Ještě s dalšími běženci byla uvězněna a nucena dělat úklidové práce na nádraží a ve vlaku. Po 6 měsících vězení, v březnu 1944, se jí podařilo uniknout při úklidu vlaku a za pomoci maďarského průvodčího dojet do Maďarska. Vrátila se domů do Volosjanky, kde, díky své znalosti češtiny, ji zaměstnal místní notář.

Sovětská armáda začala v létě 1944 bojovat na území Podkarpatské Rusi a dobývat Maďarsko. Anna spolu ještě s 23 mladíky z Volosjanky se přihlásila do Rudé Armády. Byla přijata 27. srpna 1944, díky absolvovanému kurzu ČK v Brně, jako ošetřovatelka, do 38. tankové brigády 4. ukrajinského frontu. Zde dostala tvrdou školu. Byla přidělena do polní, přifrontové nemocnice, kde vykonávala veškeré nezbytné práce od prvého ošetření raněných po asistování chirurgovi na sále. Za tuhé zimy, Anně omrzly nohy, hrozila ji gangréna a amputace, navíc byla zeslabena po té, když pětkrát za sebou v krátké době darovala krev,

Po osvobození Užhorodu, Anna se dozvěděla o existenci Československého armádního sboru a že do Chustu přijela mise vedená generálem Hasalem, aby přebírala správu osvobozeného území. Rozhodla se opustit RA a přihlásit se do Čs. armády. Učinila to v prosinci neregulérně, bez odhlášení, ze strachu, že by ji z RA nepustili. Tím se dopustila dezerce a 17. prosince 1944 se vydala na cestu do Chustu. Tam, po krátkém rozhovoru ji přijali a zařadili do skupiny vojínek – žen pod velením por. Cilky Maslejové (Eliášové) na pomocné administrativní práce při štábu. V dubnu když přijel prezident Beneš s manželkou do Košic, byla spolu ještě s kolegyní Naďou Chroustovou přidělena paní Haně Benešové jako doprovod. Po té, začátkem dubna se Anna přihlásila dobrovolně na frontu. Ve Vrůtkách byla začleněna do 4. oddělení 3. brigády V osobním oddělení brigády byla její velitelkou por. Nováková. Konec války byl na dosah, zatím co na západní frontě se Němci hromadně vzdávali, na východní na rozkaz Hitlera se ještě zarputile bránili, ještě zabíjeli, ještě ničili za sebou vše co mohli. Nedaleko Anny, najelo auto na minu a výbuch ji způsobil zranění na hlavě .

Tyto poslední dny války se Anna seznámila se svým budoucím manželem poručíkem dělostřelectva 3. brigády, Ernestem Fantlem, který k armádnímu sboru přišel ze Středního Východu, kde bojoval v čs. polním praporu východním pod velením plk. K. Klapálka.

 Poválečná léta:

24. září 1945 se Anna Rusinová provdala za kapitána Arnošta Fantla.  V roce 1946 demobilizovala a věnovala se rodině.  Fantlovi měli dceru Libuši Helenu (nar. 1947) a syna Milana (nar. 1950). Byla vždy velmi aktivní, zúčastňovala se setkání spolubojovníků.  V mezidobí 1980-1990 žila v Los Angeles v USA, kde pracovala v továrně na knoflíky. Po roce 1990 byla povýšena na plk.v.z. Vykonávala různé funkce v Československé obci legionářské.

 Prameny a literatura:

Rozhovor s Annou Fantlovou.

Volet, Helena: Le roman vrai d´ Anitsa. Éditions de la Renadiére. 1995. odborně a literárně zpracované vzpomínky Anny Fantlové její dcerou PhDr. Fantlovou – Voletovou, historičkou.

 

 

 

 

 

 

Tato část vznikla s finanční podporou Grantového fondu děkana Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity pro rok 2008.

Rozesílání novinek

© 2008 Československé ženy bojující v zahraničních vojenských jednotkách za II. světové války | Všechna práva vyhrazena
Tvorba www stránek WOLFWEB.CZ