Československé ženy
Volba jazyka: Česky English po russki
 home page  mapa webu  kontakty

Medailonky / Šmidtová (Malinská) Irena

Irena Šmidtová, provdaná. Malínská

 

umístění / zařazení: zdravotnice, zdravotnický prapor 1.brigády arm. sboru,

datum a místo narození /datum a místo úmrtí : 9. května 1925, Mlynov, Volyň – Polsko / -

národnost: česká

vyznání: římsko-katolické

kmenové číslo, datum a místo odvodu: 16. duben 1944, Luck

hodnost, ve které ji zastihl konec války / dnešní hodnost: četař / plukovnice

řády, vyznamenání:

 

Předválečná léta

 

 Prarodiče Šmidtovi, pocházeli oba z Jahodova, vesničky v okresu Rychnova nad Kněžnou. Babička Mikešová, z matčiny strany, pocházela z rodiny Pokorných , z Pardubicka. Manželé Šmidtovi se čtyřmi dětmi se vydali do Ruska v 70. letech 19. století. Nejdříve se usadili ve Straklově u Dubna. Po smrti dědečka se babička, v té době již s 8 dospělými dětmi, přestěhovala do Mlynova, kde zakoupila zájezdní hostinec a pekárnu. Po smrti babičky po 1. světové válce se tatínek Ireny ujal podniku, oženil se s Marii Mikešovou, maminkou Ireny, z vesnice Maslenky. Měli spolu Irenu a ještě o tři roky mladšího Ladislava. Irena chodila do polské základní školy v Mlynově a pokračovala v Dubně na polském gymnáziu. V 15 letech ji zemřela maminka. V Mlynově žilo nejvíce židovského obyvatelstva, pak Poláci, Ukrajinci a asi 10 rodin českých. Z doby okupace Mlýnova německou armádou, Irena vzpomíná na to, jak Němci vyvraždili všechny Židy. Vyvezli je za městečko a tam nemilosrdně postříleli všechny dospělé i děti.

 Válečná léta

 Po osvobození Mlynova sovětskou armádou Irena se rozhodla vstoupit do čs. armády. Nastoupila 16. dubna v Lucku, kde byla zařazena do zdravotnického praporu první brigády, jako sanitářka na operační sál. Na vlastní přání, pak byla přeřazena na lůžkové oddělení k doktorce Englové, která ji přihlásila do zdravotnického kurzu a po jeho absolvování mohla zastávat funkci zdravotní sestry a dostala hodnost svobodníka. Kurz vedl doktor Škvařil, zkušený chirurg, který přijel k armádnímu sboru z Teheránu, kde v té době pracoval.

Začátkem května byl zdravotnický prapor, tak jako celý armádní sbor, přesunut blíže k čs. hranici. S praporem absolvovala těžké boje o Dukelský průsmyk, kde bylo hodně raněných také proto, že dobývaný terén byl Němci silně zaminován. V při frontové nemocnici byla poskytována raněným několikadenní pooperační péče. Na doléčení byli odesíláni do tyla, do sovětských nemocnic. Kromě toho, že zdravotnický personál měl spousty práce, nebyl ušetřen bombardování, nebo odstřelování a také nebezpečí min, které Němci nechávali na nepředvídaných místech v chalupách, které opustili, na cestách, všude, kde mohli. Irena vzpomíná z této doby na Dr. Marešovou, Dr. Höniga, Dr. Politzera, Dr. Poppera, zdravotní sestry Vlastu Vyhnánkovou, Soňu Haragoničovou, Jiřinu Suchou a Stáňu Morávkovou, řidiče sanitky Nurjajeva, který padl a na další, se kterými se v péči o raněné dělili.

Irena s nemocnicí postupovala tak, jak postupovala fronta, přes Krajnou Pol'anu, Prešov, Levoču, Východnou, Liptovský Hrádek a Liptovský  Mikuláš, Lubochňu, Vrútky, Žilinu, Makovou pod Makytou do Fryštáku na Moravě. Tam nemocnici zastihl konec války. A pak již následovala cesta osvobozenou Moravou, přes Čáslav do Hostivaře u Prahy, kde se připravovali na slavnostní přehlídku v Praze 17. května.

Byl to pro ni, nezapomenutelný zážitek, nadšení lidé je vítali: „Naše děvčata, naše česká děvčata. V polovině Václavského náměstí nějaká žena začala volat:“ Je mezi Vámi Mařenka Maláková?“ Načež Mařenka s ohromnou radostí vykřikla“ Teto já jsem tady,“ a teta se prodírala houfem národa až na konec Pařížské ulice, kde jsme měly rozchod. Z Václaváku jsme prošly ulicí Na Příkopech, Prašnou branou, Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí. Pod věží Staroměstské radnice stál pan prezident s manželkou Hanou a naším velitelem generálem Ludvíkem Svobodou a s celou vládou, která přijela z Košic. Zapůsobilo to na nás tak, že děvčata bez povelu se vzpřímenou hlavou a s hrdostí a velkým dojetím kolem skupiny odpochodovala.“

 Poválečná léta

Irena našla své příbuzné, tety a jejich děti, s některými se setkala po prve v životě. Po válce zůstala sloužit v armádě. Zdravotnický prapor byl přeorganizován na divizní nemocnici, která byla umístěna ve Slaném. Irena byla jmenovaná vrchní sestrou lůžkového oddělení. Absolvovala dvouletou školu pro válečné sestry při Čs. červeném kříži a po té byla odvelena do Vojenské nemocnice v Olomouci.V roce 1950 se provdala a měla syna Pavla, ale po roce neúspěšného manželství se rozvedla. Na vlastní žádost byla přeložena do Prahy a posléze do Žatce na ošetřovnu u leteckého útvaru. Potom následovala posádka v Brně a nakonec Vojenský lékařský doškolovací ústav v Hradci Králové. V r. 1968, v době invaze do Československa vojsk Varšavské smlouvy, odešla dočasně do regionálního rozhlasu jako hlasatelka v polštině. Tato skutečnost ovlivnila její odchod z armády, i když formálně ze zdravotních důvodů. Irena nastoupila v Brně jako průvodkyně v Čedoku, ve kterém pracovala až do odchodu do důchodu v r. 1990. V důchodu se věnuje Sdružení Volyňských Čechů a jejich přátel (SVČP), kde byla dlouholetou předsedkyní pražské odbočky. Je členkou výboru Československé obce legionářské a výboru historické skupiny 1. armádního sboru. Jako zkušená průvodkyně, oganizovala zájezdy pro veterány na místa bojů a pohřebišť padlých druhů.

 

Prameny

VÚA Praha, seznam příslušníků 1. čs. arm. sboru. 

Osobní sdělení.

Záznam vyprávění vzpomínek Ireny Malínské v knize: J. Vondráček, A smrt byla na dosah, ANLET, Praha, 2009

 

Tato část vznikla s finanční podporou Grantového fondu děkana Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity pro rok 2008.

Rozesílání novinek

© 2008 Československé ženy bojující v zahraničních vojenských jednotkách za II. světové války | Všechna práva vyhrazena
Tvorba www stránek WOLFWEB.CZ