Československé ženy
Volba jazyka: Česky English po russki
 home page  mapa webu  kontakty

Medailonky / Klabanová provd. Řepíková Emilie

 

Emilie Klabanová, provd. Řepíková

 

 

 umístění / zařazení:skladnice výstrojního skladu (3. brigáda, 1. čs. arm. sbor v SSSR)

datum a místo narození / datum a místo úmrtí: 1925 Malovaná (Volyň) / -

národnost: česká

vyznání: pravoslavné

kmenové číslo, datum a místo odvodu: 10. 6. 1944

hodnost, ve které ji zastihl konec války / dnešní hodnost: ?/ npor. v. v.

řády, vyznamenání:

 

 

Předválečná léta

Emilia „Milka“ Klabanová žila do roku 1944 s rodiči v rodné obci Malovaná na Volyni. Její rodiče měli velké zemědělské hospodářství, pěstovali hodně dobytku a specializovali se na chmel. Dva její mladší bratříčci zemřeli na dětské choroby a proto se rodiče o dceru velmi báli. Chodila do české obecné školy v Malovaném a později v Lucku do české sedmitřídní školy. Musela zde bydlet v internátě. Než vstoupila do armády v červnu 1944, chodila ještě rok do polské školy. Od roku 1941 měla také na Volyni známost, Vladimíra Řepíka, která pokračovala i po jejím příchodu k armádnímu sboru.

 

Válečná léta

V červnu 1944 přišla za Milkou kamarádka, že prý probíhá nábor do čsl. armády. Tak běžela domů, že chce jít taky, ale maminka jí to pochopitelně zakázala a dodala, že tatínek by jí jistě vyhuboval. Její kamarádka však odjet chtěla a Emilie s ní utekla. Po odvodu byla ještě s dalšími dívkami odvezena do Sadagury, kde si ji našel tatínek, který také vstoupil do armády.. Také jí pořádně vyhuboval a chtěl ji poslat domů. Emilia si ale vydobyla, že může u jednotky zůstat. Původně měla být zařazena k protiletadlovému dělostřelectvu, ale tatínek jí zajistil přeložení k výstrojnímu-intendančnímu skladu. Milka nejprve vše psala rukou, později se naučila psát na stroji. Ustavičným psaním při světle svíčky si hodně zkazila oči.

Její milý, Vláďa Řepík z Malované, byl odveden také, absolvoval důstojnickou školu v Rjazani a byl zařazen jako styčný důstojník mezi českým a sovětským velením pro 3. brigádu. " Jednou za mnou zajel tatínek, sedli jsme si před barák a povídali si. Vtom slyšíme blížící se letadla..Otec sedl okamžitě na motorku a vyrazil ke své 1. brigádě, bez rozloučení. A my jsme rychle likvidovali náš sklad a spěchali do krytu. Ono se řekne, že v týlu byl klid, ale opak je pravdou. Veškeré letecké bombardování šlo na týlové jednotky k oslabení záloh a zásobování. Nejčastějším cílem byly sklady pohonných hmot." Vzpomíná Emilka. S třetí brigádou došla přes Slovensko až na Moravu. Konec Války prožila na Vsetínsku, s 3. brigádou došla až do Prahy.

 

Poválečná léta

Rodina Emilie Klabanové dostala po válce dům v Žatci a byla repatriována do Československa. Tatínek si vyhlédl mlýn v Libočanech, jeho otec než odejel na Volyň byl v Čechách mlynářem. V roce 1946 se Milka provdala za svou dlouholetou lásku, Vladimíra Řepíka, který zůstal na vojně. Absoloval nejdříve vojenskou školu v Nitře a pak další. Měli tři děti, Emilka se starala o rodinu a až když děti odrostly pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Ruzyni.

 

Prameny a literatura

VÚA Praha, SSSR-V, kart.12, sign. 29/13, i.č.100.

Rozhovor s Emilií Řepíkovou.

Jan Vondráček, A smrt byla na dosah, Praha, 2009

 

Tato část vznikla s finanční podporou Grantového fondu děkana Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity pro rok 2008.

Rozesílání novinek

© 2008 Československé ženy bojující v zahraničních vojenských jednotkách za II. světové války | Všechna práva vyhrazena
Tvorba www stránek WOLFWEB.CZ